A sample text widget

Etiam pulvinar consectetur dolor sed malesuada. Ut convallis euismod dolor nec pretium. Nunc ut tristique massa.

Nam sodales mi vitae dolor ullamcorper et vulputate enim accumsan. Morbi orci magna, tincidunt vitae molestie nec, molestie at mi. Nulla nulla lorem, suscipit in posuere in, interdum non magna.

Expedice Montenegro 2010

Místo desáté – Republika Černá Hora

Celá akce začala vlastně nápadem našich kamarádů strávit dovolenou v Černé hoře (nikoliv v té mezi Brnem a Svitavama).

A tak jsme postupně začali sbírat informace, kam že to vlastně chceme jet. Na internetu jsme našli pár webů popisujících krásu této země, ale konkrétních informací o možnostech cestování autem moc nebylo. Nakonec jsme pozbírali nějaké střípky z různých diskusních fór, nakoupili jsme zásoby, prostudovali doporučení pro cestování do Srbska a Černé hory na webu ministerstva zahraničních věcí, sehnali na zdravotních pojišťovnách formulář č. 111 CZ/YU, komerčně se pojistili, nakoupili zásoby a vyrazili jsme.

Další část článku budiž jakousi kronikou naší cesty….

Sobota 10.7.2010 11:00

Sraz v olomoucké restauraci Na Kapličce. Poslední moravský oběd, načerpání sil, nastartování poměrně zatížených aut a vyráříme směr Slovensko.

Vesele si to uháníme po naší slavné R45, která plynule přejde na D1 a posléze na D2 směr Bratislava-Rajka. Na bývalém hraničním přechodu Lanžhot si trošku zageokeškujeme a ulovíme si místní kešku.

V pohodě projíždíme Bratislavou a přes hraniční přechod Rajka vjíždíme do Maďarska. Kupujeme dálniční „vinětu“ a vyrážíme směr Balaton – konkrétně Balatonfüred. Docela mě zaujala forma maďarské dálniční nálepky – dostali jsme vytištěný papír s razítkem a to je vše. Prý si elektronicky evidují SPZ vozidel, která mají zaplaceno.

Po cestě jsme ještě celkem náhodou ulovili TB motel, který nám pípnul hned vedle cesty.

(náklady na cestu: Slovenská dálniční známka = 150.- kč, maďarská „viněta“ 7,8€)

Balaton

V pozdních odpoledních hodinách jsme dorazili do města Balatonfüred. Ne že by to byl nějaký úmysl, ale bylo to jediné místo na Balatonu, jehož název jsem si pamatoval. Měl by zde být velký kemp a tak jsme pomalu projeli celým městečkem s myšlenkou, že někde musí být nějaká šipka. Byla, sice až skoro na konci, ale zato velká 🙂 . Ubytování proběhlo celkem v pohodě. V kempu se pronajímají ohraničené parcely o různých rozlohách. Nejmenší – 60m2 nám bohatě postačovala. Elektřina je v ceně, internet, pračka a sušička za poplatek. Pláž je součástí kempu.

Kousek od kempu se nachází místní TESCO, ceny jsou přibližně stejné jako u nás. Restaurace jsme nezkoušeli, zmrzlina v kempu stála cca 200HUF. Měnu našich maďarských přátel jsme si pracovně přejmenovali na „hufnágl“.

Prostředí je docela příjemné, ceny přijatelné, koupání v Balatonu docela fajn. Tři noci v kempu (2 dospělí, 2 děti, auto, stan cca 3000 kč)

Přesun směr Srbsko, Černá hora

Po třech dnech u Balatonu jsme vyrazili směrem na Szeged s myšlenkou, že do večera projedeme Srbskem a dorazíme do Černé Hory. Myšlenka to sice byla moc pěkná, ale netušili jsme, co nás bude čekat.

Cesta přes Maďarsko probíhala docela pohodově. Přepluli jsme Balaton na trajektu a pak jsme po dálnici (stále nám platila 4-denní „viněta“) vyrazili směrem na maďarsko-srbskou hranici. Vše probíhalo v pohodě, až na malý detail – cestou nám zasmrděl a „shořel“ notebook. Později jsem sice zjistil, že na baterky stále funguje, ale po připojení k elektrice cvaknul a vypnul se. Tím konči pro naše děti sledování filmů během jízdy. Většinu trasy jedeme po dálnici. Kvalita cesty značně převyšuje naši D1.

Na srbské hranici probíhá vše dobře. Srbové chtějí vidět pasy a hlavně „Zelenou kartu“ – kamarádi nemůžou pro svoje auto najít tu platnou a tak se jim dovolená prodražuje o 100€ za vystavení nové. Nabudu moc provokovat s poznámkou, že za dvě hodinky tu starou správnou zelenou kartu našli…

Hned na hranicích jsme odlovili naši první srbskou cache. Sice asi metr od ní stál srbský celník, ale nakonec se mi povedlou mu ji za zády vyfouknout

Ihned na hranicích dostáváme informační letáček s upozorněním, že cestou do Bělehradu se staví nová dálnice a že se Srbsko omlouvá za komplikace. Nekecali, opravdu pár desítek kilometrů projíždíme soustavnou stavbou. Policejní hlídky po cestě asi jenom dvě, ale evidentně se dopravou moc nezabývali. Začínáme si zvykat na „balkánský“ styl jízdy. Česky řečeno: místní se předpisama moc neserou…

Po cestě do Bělehradu je na novém úseku dálnice poplatek 3,5€ za osobní auto (VW Transit už je za 7€). Nová dálnice je docela slušná.

V Bělěhradu jsme si vyzkoušeli místní zácpu. Aut hromada, ale pomalu se to stále posouvalo, takže žádná tragédie – v Praze jsou větší ucpávky.

Město samotné na nás dělá podivný dojem. Socialistické stavby v kombinaci s částečně ještě vybombardovanými domy a to vše dovršené spoustou polodostavěných domů.

Po šťastném opuštění Bělěhradu vyrážíme směrem na Čačak a černohorskou hranici. Po cestě nastává malá komplikace v podobě srbských silnic, přesněji řečeno srbských vesnic. Vypadá to asi takto:

  1. Cedule „začátek obce“
  2. 2km ničeho
  3. v těch dvou km je někde schovaná policejní hlídka s radarem.
  4. 3-5 domů
  5. 3km ničeho
  6. opět vysoká pravděpodobnost policejní hlídky
  7. Cedule „konec obce“
  8. 20-50m silnice
  9. přejdi zpět k bodu 1

Z výše popsaného vyplývá, že postup směrem k moři se značně zpomalil, bo policajti jsou tam všude.

Takže místo k moři dojíždíme kolem 22 hodiny do Čačaku. Tam dostáváme informaci, že za městem je kemp „Ovčar Banja“. Šipku ukazující směr ke kempu objevilo díky její „velké výraznosti“ až druhé vozidlo (nebudu se vytahovat, že jsem to byl já). Naštěstí si Aleš v prvním autě všimnul mého zuřivého blikání a tak jsme po chvilce zmatkování na silnici dojeli k zamčené bráně autocampu Čačak. Naskytl se nám pohled na temný zamlžený areál, kde svítilo jediné světýlko a to v domečku u brány. Z domečku vyšla stařičká paní, chytla Aleše za ruku a zmizela s ním ve tmě…  Tak a jsme bez Aleše – nějak jsem si vzpomněl na filmová díla typu Hostel.

Dopadlo to dobře, Aleše nám vrátila, a ubytovat jsme se mohli. Napadlo mě, že se mi určitě nechce o půlnoci stavět stan na jednu noc, a tak jsem z paní zkoušel vyloudit nějaký bungalov. Nakonec to vyšlo, a ubytovali jsme se v pididomečku, který ještě určitě pamatoval jugoslávské pionýry. Ale co, bylo tam sucho, teplo, svítilo to a hlavně nás to jakž takž chránilo před komárama. Takže vybalit jídlo, nafouknout matraci (byly tamjenom dvě postele) a spát!

Ráno jsme si prohlídli zbytek kempu. Takový hezký pozůstatek socialismu. Děvčata vyděšeně koukala na turecké záchody. Chlapci na tom byli lépe, dva hajzlíky evropské a jenom jeden turecký. Voda v umyvadle tekla po povolení několika kohoutků ve vodní soustavě kolem umyvadla. Ale co, vyspali jsme se.

Z domku vedle kempu si s náma začíná povídat místní obyvatel. Ptá se odkud jsme a je velmi družný (musím připomenout, že jsme měli docela obavy z reakcí srbů na navštěvníky ze státu NATO, jež je před pár lety docela nepěkně bombardovalo). Pak ještě chvilku pokecáme s dalším návštěvníkem kempu.

Pak začínáme balit a chystáme se k odjezdu. Napadá mě, že jsme si nedomluvili žádnou cenu za ubytování a tak jsem zvědavej, co na nás nachystaj.

U placení se nestačím divit – 9€ za ubytování 4 lidí, pronájem chatky, čisté povlečení. To se jim snad ani nemůžou zaplatit náklady! Další zajímavý poznatek – spropitné si nevzali, 1€ hrdě vrátili.

Po noci na rovné posteli vyrážíme opět směrem na jih.

Hned na začátku cesty jsem měl malé „dobrodružství“ se srbskou policií. Po pár kilometrech jsem uviděl policejní plácačku a tak jsem zajel ke krajnici. Místní policistce jsem postupně nastrkal všechny možné i nemožné doklady k vozidlu i k nám. Stále ale nechápeme, co nám chce přišít. Nakonec jsem pochopil, že jsem prý předjížděl přes plnou čáru (což nebyla pravda). Po chvilce dohadování přichází její kolega a slovy „To ně on…“ nás pouštějí…  Uf!

Po pár hodinách jízdy přehračujeme hranici Černé Hory…

Černá Hora alias Montenegro

Srbští celníci se s námi loučí zvoláním „ahoj“ a jedeme dál. Černohorští celníci byli důležití jak …. a někam si odnášejí všechny naše doklady. Mezitím nám nějaká místní slečna vlepila osobně do auta „ekologickou nálepku“ za 10€. Pak dorazil celník a dožadoval se dokladů našch dětí. Po chvilce radostně našel děti v našich pasech a my vyrazili dál, směr Žabljak (Černé jezero).

Hned první značka, kterou jsme v Černé hoře potkali byl černý kroužek v červeném trojúhelníku (doteď nevím co znamená) byla docela pěkně prostřílená. Proděrovaných začek jsme pak ještě po cestě viděli víc než dost.

Cesta ubíhala docela v pohodě. Kvalita silnice byla překvapivě vysoká. Řekl bych, že většina silnic u nás se může jít oproti černohorským zahrabat. Mluvím teda o kvalitě asfaltu, nikoliv o šířce cesty.

První zastávka na cestě byla na benzínové pumpě. Zde jsme radostně využili free wifi a mrkli jsme na mejlíky (inu, postižení). Zde zjišťuju, že náš „odpálený“ notebook na baterie funguje. Po malém občerstvení vyrážíme směrem na Žabljak.

Po cestě se zastavujeme u mostu přes kaňon řeky Tary. Měl by to být největší a nejhlubší kaňon v Evropě. Samotný most má taky mírně pohnutou historii. Byl postaven před 2. světovou válkou. Jeho konstruktér ho pak během německé okupace šel osobně vyhodit do vzduchu. Byl němci chycen a zastřelen. Dnes má u mostu pomník. Velkou atrakcí na řece je jízda kaňonem na raftech. Bohužel na to nebyl čas.

Při odjezdu chvilku očichávám auto, při výjezdech a sjezdech dostaly nový brzdový destičky docela zabrat a pěkně smrděly.

Další zastávkou je místní zimní středisko – Žabljak. Místní se z toho snaží udělat něco jako Chamonix. Zastavujeme u prvního obchodu a nakupujeme nějaké pečivo. Zdejší ceny jsou tak na 70% našich cen.

Další zastávkou je místní „atrakce“ – národní park Durmidor a hlavně Černé jezero. Zjišťujeme, že za vstupy do všech NP v Černé hoře se platí. Nicméně poplatek je docela symbolický, dospělí 1€ a děti zdarma. Po nějaké době zjišťujeme, že v Černé hoře děti neplatí skoro nikde (ani v kempech). Prohlídneme si opravdu krásnou krajinu u jezera, někteří drsňáci se dokonce vykoupali, a pak zase hurá směr pobřeží.

První část do cesta Nižnyj je docela adventůra :-). Silnice je sice úplně nová, ale stěží se na ní vyhnou dvě osobní auta. Setkání s autobusem v jednom místě byl docela adrenalin. Na jedné straně skála, na druhé straně prudký sráz.

Ve městě Nižnyj si nakoupíme, okoukneme chloubu místního průmyslu – pivovar a spěcháme směr Podgorica.

Za Nižnym máme další konfrontaci s místní policií. Tentokrát zastavují Aleše. Policie si se zájmem prostuduje reklamy na jeho VW Transporteru a jedeme dál…

V tomto místě se trochu zmíním o stylu řidičů v této zemi…

  • Jezdí se tu trochu divočeji než u nás.
  • Místní předjíždějí naprosto kdekoliv, jenom na vás před tím vždycky zatroubí.
  • Mezera 4m mezi autama znamená, že vám do ní z vedlejší klidně někdo vjede.
  • Maximální povolená rychlost je spíše doporučenou rychlostí.
  • Na časté policejní radary jste intenzivně upozorňováni protijedoucími řidiči.
  • Značka „Pozor padající kamení“ opravdu znamená, že v nejbližší zatáčce bude hromada balvanů
  • Značka „Pozor dobytek na silnici“ by stačila pouze na hraničním přechodu, neboť počet krav, oslů, koz a bůhví čeho je na místních cestách opravdu vysoký. A jsou snad všude.
  • To že to máte do cíle 20km vzdušnou čarou, to může taky znamenat 3 hodiny cesty.

Ještě v noci oceňujeme nový tunel ve směru na pobřeží (2,5€) a zhruba o půlnoci dorážíme po menším bloudění do Kempu „Maslina“ v letovisku Buljarica. Majitel je velice ochotný a asi hodinu s náma běhá po kempu a hledá dostatečně velký plac pro naše „rodinné“ stany.

Ještě v noci stavíme. Od této chvíle víme, že „kurva“ je mezinárodní slovo a v maďarštině znamená asi to co u nás. Hold jsme chudáka maďara probudili ťukáním do kolíků…

Ráno po snídani konečně vyrážíme na pláž. Pláž je na místní poměry docela čistá, voda je příjemná, místa je dost. Ceny v místním bufetu vice než přiměřené. Začíná relax..

První dny pobytu věnujeme povalování se na pláži. Z kempu to máme tak 300m cestičkou v křoví. Po cestě míjíme staré karavany, rozbitý kolotoč, několik smetišť a stoku ve které spolu s pneumatikama a nafukovacím krokodýlem žije i stádečko vodních želviček (živých, nikoli umělých).

Moře je fajn…

Ceny na pláži jsou velice příznivé:

Válení se na pláži: zdarma
Hamburger 1€ (fakt velkej a dobrej)
Amoleta sladká 1€ (taky velká a dobrá)
Amoleta slaná 0,5€
Hranolky, krokety 0,5€ (velká dávka)

Pití (CocaCola a jiné) – ceny asi jako u nás v obchodě.

Pivo 1€ (Nižko pivo -docela dobré, chtná skoro jako naše)

Ceny v kempu – to popíšu později, protože dodnes tomu nevěřím…

Ceny v obchodech: stejné nebo nižší než u nás – a to jsme v letovisku u moře. Sortiment zhruba stejný, otevírací doba 5:00 – 22:00. Jediné dvě věci na které jsem si chvilku zvykal jsou, že chleba a pečivo se striktně prodává přes pult prodavačkou a u pokladny vám pokladní sama balí nákup do tašek.

Večere v restauraci: 3x čivapčiči (místní národní jídlo) , 4x hranolky, nějaká tatarka a kečup, pivo, kola, džus = 18€. Porce opravdu velké – nemohl jsem to do seba ani všechno natlačit. Místní speciality z rybiček a jiných mořských příšer jsou o něco dražší. Obecně ale lze srovnávat s cenama v našich restauracích.

Výlety

Buljarica a okolí

Buljarica je malé letovisko poblíž Petrovacu na Moru. Jsou zde dva kempy, Maslina a Buljarica. Maslina je kemp uprostřed zeleně, s celkem pěkným vybavením a velmi příjemnými majiteli. K moři je to cca 300m, dvě samoobsluhy, restaurace a cukrárna jsou pár metrů od kempu. Sociálka ucházející (záchody evropské). Majitelé kemp stále vylepšují. Za celý pobyt (stan, auto, dva dospělí a dvě děti, elektřina a rekreační poplatek) jsme zaplatili 115€ (9 nocí). WiFi byla dostupná v okolí recepce – zdarma.

Druhý kemp, jménem Buljarica, je přímo na pláži. Což vzhledem k teplotě a slunečnímu svitu vůbec nedoporučuju. Také vybavení kempu nebylo nic moc.

Budva

Největší letovisko Černé hory, na můj vkus je zde moc lidí (hlavně rusů). Historicky je to moc pěkné město. Jenom tu není kde zaparkovat a ceny se blíží podstatně luxusnějším destinacím. Nemám rád destinace ve kterých je hlava na hlavě a tak jsme rádi, že kempujeme jinde.

Petrovac

Letovisko s kolonádou. není to tu moc velké, ale bylo mi to tu docela sympatické. Restaurace, bary, obchůdky s blbostma – prostě vše co ke kolonádě patří.

Skadarské jezero

Obrovské jezero na hranicích Albánie a ČH. Je to přírodní park a významné hnízdiště ptáků. Údajně zde žijí poslední evropští pelikáni. Bohužel jsme je nepotkali :-). Po příjezdu na parkoviště nád odchytává místní průvodce na nabízí nám za 100€ čtyřhodinovou exkurzi na lodi spojenou s koupáním na soukromé pláži. 100€ za 15 lidí nám nepřipadá jako velká cena, tak jedeme. Až později nás napadlo, že jsme mohli zkusit něco usmlouvat. Projížďka po jezeře je moc fajn. Koupání na soukromé pláži taky. Jenom jsem měl pocit, že se cachtám v rybí polívce. Voda teplá jak kafe, všude vodní rostliny a kolem noh klidně plavaly ryby. V místní rybářské restauraci si dávám zatím nejlepšího pečeného kapra, jakého jsem kdy jedl. A taky tu nej tureckou kávu.

Pokud do těchto končin Evropy někdy zavítáte, tak se sem určitě podívejte!

Lovčen – Jezerski vrch

V národním parku Lovčen se na vrcholu hory Jezerski Vrch nachází mauzolem černohorského národního hrdiny, Petra Petroviče Njegoše. Ačkoliv je mauzoleum na samém vrcholu hory, tak se tam dá dojet autem. Na konci je parkoviště velikosti pivního tácku a od monumentální budovy vás bude dělit asi 450 schodů vedoucívh tunelem. Z vrcholu je za pěkného počasí nádherný výhled. Pod Horou se nachází turistické centrum, obzvláště bikeři si zde určitě užijí.

Boka Kotorska

Z Lovčenu jsme pak vyrazili směrem k domovu. Cestu zpět jsem naplánoval přes Chorvatsko a Maďarsko. Vydali jsme se po místní horské silnici směrem do Boky. Vzdušnou čarou cca 25 km jsme jeli asi 4 hodiny. Horská silnička byla opravdu horská…

Boka je staré přístavní město. Prohlídku jsme ale už nedělali a vyrazili jsme směrem na Dubrovnik.

Cesta zpět

Cesta zpět vedla přes Dubrovnik, pak průjezd kouskem Bosny a Hercegoviny a hurá na Chorvatskou dálnici A1. A1-ka je opravdu perfektní cesta, s naší hospaštrasse D1 a D2 nesrovnatelná. Kvalita silnice luxusní, odpočivadla taky. Trasa „začátek A1“ -> Zagreb stála cca 20€. Mýtné se dá platit kartou, což doporučuju, protože v sezónu byly hotovostní mýtnice ucpané. Po cestě jsme si dali několik zastávek. Asi nejhezčí místa s výhledy byly u NP Krka a u tunelu Sveti Rok.

Po průjezdu Zagrebem jsme pokračovali po další dálnici směrem na Maďarsko (cca 4,50€).

Maďarsko jsme projeli v noci trasou na Szombathely a pak směrem Rajka, Bratislava, Brno, Olomouc.

1500 km v jednom zátahu – můj osobní rekord :-).

Závěrem

Pokud nečekáte luxus a chcete vidět nádhernou krajinu s pohodovýma lidma, tak Černou Horu vřele doporučuju. Pokud vám vadí, že místní jsou poněkud bordeláři tak se raději podívejte někam jinam. Jsou zde bezva lidi, kteří se narozdíl od chorvatů nesnaží ze všeho za každou cenu vytřískat peníze (doufám že se brzo nezkazí).

My jsme byli nadšení.

Ještě k cenám benzínu: všude byl levnější než u nás, a to jsme používali zásadně „značkové“ čerpací stanice.

Co se týká placení, tak v Maďarsku a v Chorvatsku nebyl problém platit kartou, v Srbsku a Černé hoře jenom na větších pumpách.

Comments are closed.